Elektrické Universum. Nabité částice prostupují vesmírem jako elektricky vodivá plazma. Elektrický proud VŽDY vytváří magnetické pole — to je největší síla vesmíru! 23
Heliospheric Current Sheet, Prof. John M. Wilcox, Science 1980: Parkerovy spirály (proudové pásy) tvoří všechny rotující elektromagnetické objekty, jako např. i jádro galaxie, které tak vytváří energii pro spuštění Slunečního záblesku...
Poté, co jsme si ukázali principy teorie Elektrického Univerza, prozkoumali jsme nejasnosti ve fungování Slunce i Země, se nyní podíváme ještě jednou na teorii EU. Protože většinová věda stále lidstvu od základní školy lže, dáme tentokráte slovo specialistům na elektrický vesmír.
Protichůdné názory jsou hnacím motorem pokroku v každém lidském bádání. Vive la difference! Vesmír je elektro-plazmatický! Nic se nedá okecat, důkazy jsou v každém koutu vesmíru.
Teorie Elektrického Univerza (EU) bere jako fakt, že nabité částice prostupují celým vesmírem jako elektricky vodivá plazma. Na rozdíl od protonů a elektronů, které tvoří neutrální atomy, nejsou nabité částice v plazmatu vázány atomovou strukturou. Na tyto volně se pohybující nabité částice působí mnohem silněji elektrické pole než gravitace. Souhrnný pohyb nabitých částic je elektrický proud.
Předním vědcem zabývajícím se plazmatem ve 20. století byl Hannes Alfvén. Jeho experimenty ukázaly, že elektrické proudy mají zásadní význam pro pochopení chování plazmatu ve vesmíru. Elektrický proud vytváří magnetické pole a moderní pozorování odhalují všudypřítomná magnetická pole v celém vesmíru…
Laboratorní experimenty po více než dvě století spolu s nedávnými objevy z vesmíru prokázaly účinky elektrických polí a elektrických proudů v plazmatu ve všech měřítkách pozorování. Tyto efekty upřely pozornost na vláknité proudy nabitých částic a diskrétní plazmové buňky. Elektrická pole přes hranice buněk v prostoru (tzv. „dvojité vrstvy“) mohou urychlovat nabité částice na velké rychlosti a silně měnit chování galaxií, hvězd a dokonce i planet. Teprve v posledních desetiletích začali vědci zabývající se vesmírem objevovat mnoho způsobů, jakými přicházející nabité částice ovlivňují Zemi a její atmosféru.
S pomocí nových pozorovacích nástrojů jsou tato vlákna dobře viditelná:
- „mosty“ záření a magnetismu mezi galaxiemi
- zářivé řetězce tvorby hvězd podél místního ramene Mléčné dráhy
- výtrysky z hvězd a galaktických jader
- „přesýpací hodiny“ ve tvaru hvězdných mlhovin
- světelné „vlasy“ mlhovinových mračen
- chvosty komet
- plazmový ohon Venuše, který se táhne až k Zemi
- planetární polární záře
K pochopení těchto jevů využívá Elektrický vesmír laboratorní experimenty s plazmatem. Zdokumentované chování plazmatu zpochybňuje mnohé současné představy, které byly formulovány před objevem elektrických proudů ve vesmíru. Tím, že opravuje Newtonův gravitačně-centrický předpoklad, nás teorie Elektrického vesmíru vyzývá, abychom se podívali nejen na lokální jevy, ale i na jejich širší elektrické souvislosti. Vláknitá síť elektromagnetismu, která je patrná v celém vesmíru, potvrzuje, že ve vesmíru neexistují žádné oddělené „ostrovy“. Vznik galaxií, zrod hvězd a vývoj planetárních systémů probíhají pod vlivem elektrické síly. Tento elektrický příspěvek je charakteristickým rysem elektrického vesmíru.
Elektro-plazmatická hvězda — Slunce
Po mnoho desetiletí jen málo vědců zpochybňovalo standardní model Slunce. Ve skutečnosti nás však stále pronásleduje nespočet nevyřešených záhad Slunce. Je elektrický vesmír klíčem k novému a lepšímu pochopení naší místní hvězdy? Tento rozhovor poskytuje obecný úvod do problematiky elektrického Slunce a jeho prostředí.
Vnější zdroj energie pro Slunce je naprosto zřejmý a nedávno ho zjistily i vesmírné sondy
Autor: Jamal S. Shrair, Budapest University of Technology and Economics, Faculty of Electrical Engineering and Informatics, Dept. of Electron Devices
Vnější dodávka energie Slunci byla naprosto zřejmá ještě předtím, než ji zjistily vesmírné sondy (Voyagery a IBEX). Cyklus slunečních skvrn, povrchová teplota, obrácený teplotní gradient a existence koróny — to jsou samy o sobě některé z vynikajících důkazů, které poukazují na to, že naše hvězda dostává [vnější energii].
Ve skutečnosti jsou všechny základní vlastnosti Slunce v naprostém nesouladu (nebo v přímém rozporu) s koncepcemi standardního slunečního modelu (SSM). Ve fyzikální realitě není naše hvězda izolovaným nebeským tělesem, NÝBRŽ je s vesmírem trvale spojena!
Slunce je zvenku napájeno z vysokoenergetických částic (kosmického záření). A ano, jeho vyzářená energie je výsledkem jaderné fúze, jenže tato jaderná fúze je důsledkem jiného primárního procesu, který probíhá na Slunci v důsledku interakcí mezi vrstvami Slunce a vnějším zdrojem energie, který je přenášen galaktickými magnetickými poli.
Důležitější ale je, že Slunce přeměňuje energii na hmotu, nikoli naopak. Teoretičtí fyzikové, kteří vytvořili a rozvinuli koncepci SSM, ji zjednodušili tím, že ignorovali roli magnetických polí a rotace. Předpokládali, že Slunce je sféricky symetrický a neutrální objekt. Na základě skutečné sluneční fyziky je Slunce celkově kladně nabitý nebeský objekt, kde interakce magnetických polí a rotace mají dominantní roli…
Neočekávané údaje kosmických sond z heliosférických oblastí
Ve studii uvedené kosmické sondy shromáždily cenné informace o třech charakteristických oblastech heliosféry — vnitřní, střední a vnější…
Pokud jde o nejméně prozkoumanou oblast, vnější heliosféru, zjištění sond Voyager a IBEX šokovala teoretické fyziky a rozbila jejich modely. Voyager 1 zjistil, že hustota plazmatu v heliopauze, hraniční oblasti mezi slunečním větrem a zbytkem galaxie, je čtyřicetkrát hustší. V této oblasti byl zjištěn velmi prudký nárůst toku kosmického záření proudícího do heliosféry. To je v rozporu s očekáváním teoretických fyziků. Když se Voyager 1 blížil k překročení hranice heliosféry, vědci z NASA sledovali dva důležité údaje, a to energii částic a intenzitu (a orientaci) magnetického pole… Teorie říká, že jakmile začne magnetické pole fluktuovat, měl by se uvnitř heliosféry snížit počet vysokoenergetického kosmického záření — nabité kosmické záření vstupující do sluneční soustavy by se mělo rozptylovat magnetickými fluktuacemi, čímž se sníží počet detekcí provedených sondou Voyager 1. Ve skutečnosti však zjistili, že opak je pravdou — jak se magnetické pole stávalo chaotičtějším, počet vysokoenergetických částic se zvyšoval a počet nízkoenergetických částic klesal…
NASA uvedla, že sluneční soustavou prochází Místní mezihvězdný oblak (Local Fluff, Chmýří). Je široký asi 30 světelných let a obsahuje chuchvalcovitou směs atomů vodíku a helia o teplotě 6000 °C. „Na základě dat ze sondy Voyager jsme objevili silné magnetické pole těsně za hranicemi sluneční soustavy,“ vysvětluje Merav Opher, hostující výzkumník NASA v oboru heliofyziky z George Mason University. Toto magnetické pole drží mezihvězdný oblak pohromadě a řeší dlouholetou záhadu, jak může vůbec existovat. Data ze sondy Voyager ukázala, že Chmýří je mnohem silněji zmagnetizované, než kdokoli dříve předpokládal… Výše uvedená zjištění sondy Voyager jsou v souladu se zjištěními sondy IBEX (Interstellar Boundary Explorer)…
Zároveň IBEX zjistil něco nového a zcela nečekaného: Obří stuhu [proudový pás!] vysokoenergetických částic vznášející se na okraji sluneční soustavy…
„To nemůže být náhoda,“ řekl Dave McComas z projektu IBEX. Ale co to znamená? To nikdo [z oficiální fyziky] neví… 😀
Chybí nám nějaký zásadní aspekt interakce mezi heliosférou a zbytkem galaxie…
Interstellar Boundary Explorer (IBEX) odhalil další důležitou skutečnost týkající se heliosféry, a sice že takzvaná [nárazová] oblast Bow-Shock neexistuje. Heliosféra se pohybuje v LISM rychlostí přibližně 52 000 mil za hodinu, což je zhruba o 7 000 mil za hodinu pomaleji, než se dříve předpokládalo, což znamená, že interakce naší hvězdy nedosahuje kritické hranice pro vznik nárazového šoku (Bow-Shock), ale spíše jen nárazové vlny…
Kromě neexistence oblasti Bow-Shock bylo zjištěno, že tvar heliosféry jako celku je v nesouladu se současnými teoretickými modely. Tyto modely předpokládají, že heliosféra vzniká neustálým odtokem magnetického slunečního materiálu ze Slunce a má tvar komety se zaoblenou hlavou a protáhlým ohonem. Nová zjištění založená na datech… získaných sondou Cassini a zkombinovaných s daty ze sond Voyager a IBEX, však naznačují, že heliosféra je na obou koncích spíše zaoblená, takže její tvar je téměř kulový…
Kulovitá heliosféra dává podle konceptu magnetické struktury hmoty (MSM) dokonalý smysl. Fyzikální entity od atomárně-subatomárních měřítek až po galaktické mají kulový tvar, například částice, hvězdy, planety, měsíce…
Bylo zjištěno externí napájení slunce
Největší otázky, kterým čelil a stále čelí mainstreamový model Slunce, se týkají koróny. Začněme tím, proč má Slunce korónu? Pokud je koróna důsledkem termonukleárního motoru nebo s ním souvisí, proč má Země — která nemá termonukleární motor ve svém jádru „jako Slunce“ — magnetosféru v mnoha ohledech podobnou sluneční atmosféře (koróna, která sahá asi 5 milionů kilometrů od slunečního povrchu)? Fyzikové hlavního proudu tuto zásadní otázku záměrně ignorují, protože nejsou schopni poskytnout žádné vysvětlení, které by ukázalo souvislost mezi korónou a hypotetickou termonukleární pecí. A i kdyby SSM dokázal poskytnout vysvětlení, proč koróna existuje, jistě nám nedokáže říci, proč se koróna rozprostírá do vzdálenosti milionů kilometrů ve vesmíru.
Pozn. redakce: Autoři vycházejí z obecných znalostí, které nepřiznávají malé slunce v jádru Země… Každý ale může vidět jak dokonale do toho zapadá utajená a zakázaná znalost toho, že — Země naopak má jádro analogické „jako Slunce“ — i když tato jádra pravděpodobně možná ani termonukleární nejsou. Viz minulé díly.
Další zásadní otázkou je teplota koróny. Proč nejžhavější oblast Slunce začíná ve výšce 4000 kilometrů a táhne se přes milion kilometrů od jeho povrchu, aniž by došlo k výraznému poklesu teploty? Pokud je objekt zahříván uvnitř, pak by s rostoucí vzdáleností od povrchu měla teplota klesat. Je to záležitost jednoduché mechaniky tepelného vyzařování — teplota klesá se čtvercem vzdálenosti.
Kromě zvyšování teploty se vzdáleností je další záhadou úniková rychlost slunečního větru v rámci teorie gravitačně poháněného Slunce. Sluneční vítr uniká ze Slunce rychlostí mezi 400–800 km za sekundu, někdy i mnohem vyšší. Například 23. července 2012 zaznamenala sonda NASA STERO rychlost mohutného oblaku CME, který se při opouštění Slunce pohyboval rychlostí 1800 až 2200 km za sekundu. Na základě koncepcí SSM lze říci, že teplo a tlak slunečního záření jsou nedostatečné k vysvětlení pozorované únikové rychlosti slunečního větru…
Pokud jde o rychlost slunečního větru a jeho akceleraci, největší otázkou ve skutečnosti není úniková rychlost obecně, ale spíše to, proč jsou v koróně ionty kyslíku urychlovány radiálně od Slunce rychleji než protony? (Antonucci, Dodero a Giordano 2000 a Kohl a kol. 1998, Aschwanden a kol. 2001). Tuto pozorovanou skutečnost nelze interpretovat jako prostou difúzi, protože ionty kyslíku jsou 16krát těžší než protony. Jediným důvodem rychlého urychlování iontů kyslíku je samozřejmě vysoký kladný náboj Slunce. Slunce není neutrální objekt, jak předpokládá současný model, ale má efektivní celkový kladný náboj… Nicméně přestože přední „autority“ v oblasti astrofyziky a teoretické fyziky obecně nezpochybňují správnost SSM, uznávají, že způsob ohřevu koróny zůstává záhadou…
Na základě fyzikální reality Slunce, nikoliv hypotetického standardního slunečního modelu, však pozorování sond IBEX a Voyager (uvedená na předchozích stránkách [této studie uvedené ve zdrojích]) dávají dokonalý smysl. Je zřejmé, že [energetická] „stuha“ [proudový pás!] detekovaná přístrojem IBEX má galaktický původ. Probíhá kolmo na směr galaktického magnetického pole, těsně mimo heliosféru…
Tyto pozorované galaktické částice s vysokou energií se dostávají do spirálového pohybu podél heliosférického magnetického pole a ztrácejí velké množství své kinetické energie. Tato kinetická energie nemůže jednoduše zmizet, jak říká první termodynamický zákon. Je to energie, která pohání naši hvězdu…
Nevyřešené sluneční jevy, závěr a budoucí práce
Současná teorie Slunce a hvězdná teorie obecně měla být již dávno zavržena. Dobrá a dobře zavedená teorie by měla být nejen prostá rozporů, ale také by měla být schopna vysvětlit všechna nová pozorování bez dodatečných ad hoc pojmů. SSM a hvězdné modely tyto základní požadavky nesplňují. Rozdíly mezi teoretickými hvězdnými modely a pozorováními jsou tak obrovské i po dotažení všech nastavitelných parametrů do krajnosti. Následující výroky pocházejí od známého institucionálního „vědce“ a „odborníka“ na hvězdné interiéry:
„Standardní sluneční model nepředpovídá žádný pohyb ve fotosféře. Na slunečním povrchu je nepořádek. V našem chápání hvězdného vývoje je mezera. Některé věci, které jsme zjistili, nejsou takové, jaké jsme očekávali. Poloměry některých hvězd jsou podle našich modelů mimo o ±10 procent. Něco je zjevně špatně. Některé věci, které jsme zjistili, nejsou takové, jaké jsme očekávali. Všichni jsme byli pečlivě vyučeni špatným způsobem…“
Eugene N. Parker, který je považován za jednoho z předních odborníků na sluneční fyziku, napsal ve svém historickém přehledovém článku v časopise Solar physics: „Slunce vykazuje řadu jevů, které se vymykají současnému teoretickému chápání. Nemusíme hledat nic jiného než sluneční skvrny, nebo intenzivně vláknitou strukturu fotosférického magnetického pole, nebo spikule, nebo původ malých magnetických bipolů, které neustále vznikají v supergranulích, nebo teplo, které udržuje rozpínající se plyn v koronální díře, nebo efektivní magnetickou difúzi, která je tak důležitá pro pochopení slunečního dynama, nebo zvláštní vnitřní rotaci odvozenou z helioseismologie, nebo změny slunečního jasu v závislosti na úrovni sluneční aktivity, abychom jmenovali alespoň některé z nejzřejmějších záhadných makro-fyzikálních jevů, které Slunce vykazuje…“
Tato upřímná přiznání (či doznání) mají jedno společné — nepochopení Slunce, způsobené neplatným modelem…
Další vážné dilema je spojeno s atmosférou Slunce, protože na základě zákonů o plynech by měla mít atmosféra Slunce jen několik tisíc kilometrů. Místo toho je však rozšířena do velké vzdálenosti, kde se zahřívá na více než milion stupňů…
Ke všemu výše uvedenému se přidávají další nedávné objevy, například ty, které ukázaly, že Slunce je téměř dokonalá koule, a bylo zjištěno, že rychlost plazmatu uvnitř hvězdného nitra je stokrát nižší, než předpokládají teoretické modely…
VIDEO: Ben Davidson o objevu proudového pásu
Objevu proudového pásu si samozřejmě všímá i B. Davidson: Vesmírná sonda Voyager 1 v letech 2020-2022 na okraji naší heliosféry objevila obrovské magnetické turbulence resp. magnetickou vlnu resp. hrb (hump). Je to zcela reálně změřený plazmatický proudový pás, který bude startérem mikronovy… Ben Davidson předkládá vědecké důkazy. Dále předkládá důkazy pro existenci mikronovy, které musela uznat i většinová věda. Důkazy a teorie existují i pro tzv. proudový pás. Můžete si zapnout titulky…
Duchovní přípravy jsou to nejdůležitější
Je to paradox, není to pro materialisty, ale opravdu je nutná především naše duchovní příprava… tak, jak neustále připomínáme! Nemůžeme ovlivnit mocipány na vrcholu pyramidy, nemůžeme ovlivnit ani ovčany sledující greténskou propagandu, popíjejíce z papírových brček…
To jediné, co můžeme ovlivnit, jsme my sami. Dobrá zpráva je, že to nezahrnuje ani nepraktické hodiny meditace… To jediné co potřebujeme, poznat sebe, svou duši — to co je třeba udělat pak, nám pomůže nejenom ke „šťastnému životu“, ale následně i pozitivně ovlivní naše okolí a ve finále vede ke Vzestupu Duše. Pokud nás bude dost, můžeme docílit velké změny. Nápovědu najdete tady.
-pokračování-
Zdroje:
- https://www.youtube.com/watch?v=hWNd7nogt3E&list=PLwOAYhBuU3UfgHHzUZ-Ss4CY_YWIu39Nu&index=3
- https://www.thunderbolts.info/wp/eu-guides/beginners-guide/
- https://www.thunderbolts.info/wp/eu-guides/eg-contents/
- https://www.thunderbolts.info/wp/eu-guides/misconceptions/
- https://spaceweathernews.com/plasma/
- Elektrické Slunce: https://www.youtube.com/watch?v=AeRwIVpr8Dw
- Another Galactic Magnetic Shock. https://www.youtube.com/watch?v=1RNExRDFo1A
- The External Energy Supply To The Sun Is Overwhelmingly Obvious And Has Recently Been Detected By Space Probes. https://1library.net/document/zpn2vv7y-external-energy-supply-overwhelmingly-obvious-recently-detected-probes.html
- Podrobná česká analýza a shrnutí toho podstatného: https://pruvodce-vzestupem-duse.online/category/lidstvo-a-kosmicke-cykly/
