Vnitřní dítě. Co popisuje tento psychologický termín? Poznejte sami-sebe a jak se ve vás vaše “vnitřní dítě” projevuje. Má tato znalost nějaké praktické využití?
Tetrahedron, česky čtyřstěn má čtyři stejné trojúhelníkové stěny. Symbolizuje prvek ohně (ego, ženskou energii Matky Země) v čakře solar plexu.
Termín “vnitřní dítě” používají dnešní psychologové a terapeuti již docela běžně. Dokonce existují na tomto konceptu postavené speciální terapie. Ale co to vlastně znamená? Je to jenom psychologický koncept nebo to má hlubší význam?
Ačkoliv tento jev, toto “vnitřní dítě”, může každý sám na sobě a často i na svých bližních pozorovat — přesto se lidé silně brání vůbec jeho existenci akceptovat. Přitom je to klíč k řešení velmi mnoha problémů člověka… Můžeme dokonce říci, že je to velmi užitečná pomůcka k práci na sobě.
Podívejme se nejdříve na definice podle různých psychologů — definice, které jsou odpozorované z praxe a více, či méně přesné… A bohužel, téměř nikdy nejsou úplně správné…
Kdo tedy je to tzv. “vnitřní dítě”?
Jedna z používaných definic říká: Vnitřní dítě je část našeho já, která se v důsledku traumat z dětství oddělila od naší vědomé části psychiky.
A to znamená, že si většinu času jeho existenci a působení nejsme schopni uvědomit. Vnitřnímu dítěti se v dětství vedlo velice špatně – bylo mu zle – proto se rozhodlo utíkat, schovávat se a nebýt dítětem – aby necítilo bolest, strach, ponížení, odmítnutí, nelásku, samotu…
Pozn. redakce: Není to přesné, především ten důvod oddělení… více si řekneme níže.
Jak se v nás naše “vnitřní dítě” projevuje?
Takže, co může každý sám-na-sobě pozorovat?
- Pociťujeme toto “dítě” jako tu část sebe sama, která zadržuje bolest, vztek nebo strach v situacích, kdy v běžném životě zažíváme odmítnutí nebo potrestání. Často reagujeme přehnaně, čímž si zvětšujeme své utrpení.
- Zároveň ho také můžeme pocítit díky jeho původním vlastnostem a dětské energii — tehdy, když někoho milujeme, když jsme ponořeni do proudu své kreativity nebo když se dostaneme za hranici všední rutiny.
- Naše “vnitřní dítě” v sobě nese všechny pocity, které nás uvnitř tíží a nikdy jsme je nevyjádřili, stejně jako náš hluboce pohřbený potenciál.
Vliv má věk dítěte, ve kterém došlo k emocionálnímu / psychickému zranění: Důležitá jsou ta tzv. nejhlubší duševní zranění… Například dvouleté dítě může být skutečně hluboce zraněno, když někdo zablokuje či dokonce potrestá projev jeho fyzické energie! Takové dítě se naučí potlačovat svůj vztek a nebude schopné určit limity. Podobně jsou ale na věku dítěte závislé také naše pozitivní vlastnosti:
Např. potenciál čili „esence“ dvouletého dítěte je entusiasmus a obrovská síla vůle. Když se nám podaří ji získat nazpět coby dospělí, dává nám sílu říct „ne“ a jít si svou vlastní cestou.
Další příklady projevu
Pokaždé, když na nějakou současnou situaci reagujeme přehnaně a to tak, že nám to způsobuje ještě víc bolesti nebo se cítíme ještě víc izolovaně.
To totiž nejsme „my“, kdo to uvnitř nás cítí, ale právě naše vnitřní dítě, které se znovu dotklo své staré rány.
To jsou takové ty situace, kdy se např. náš šéf v práci nebo učitel ve škole stává otcem našeho vnitřního dítěte nebo naše milenka jeho matkou. V obou uvedených případech to je právě naše vnitřní dítě, které v nich otce nebo matku vidí. Jsou to situace, kdy na osoby žijící s námi teď, v přítomnosti, projikujeme pocity, které jsme v minulosti jako děti nemohli vyjádřit svým rodičům.
Pokaždé, když jsme naštvaní nebo smutní, v nás reaguje naše vnitřní dítě. Lze ovšem namítnout: A nemůže se tak cítit „dospělý“ uvnitř nás?
Samozřejmě, že můžeme cítit smutek nebo vztek vyplývající z reálných současných situací. Rozdíl je v tom, že vztek nebo smutek, pokud se mu dá prostor a je jednou vyjádřen, má tendenci se rozpustit.
Pokud ale zůstává (smutek, vztek) i poté, co ho vyjádříme, a přidá se k němu pocit viny — je jasné že to naše vnitřní dítě nás prosí o naši pozornost!!
Fajn, ale co s tím mám dělat? Je tato znalost k něčemu dobrá?
Když už víme, jak to vypadá, když se skrze naše chování ozývá naše vnitřní dítě a chceme-li zahojit jeho zranění — kde ho budeme hledat? Vydáme-li se ho hledat na svou vlastní pěst, velmi brzy se můžeme dostat do slepé uličky: Každý z nás se totiž se svým vnitřním dítětem spojuje v závislosti na tom, jak vůbec vnímáme svůj vnitřní svět. Naše vnitřní dítě žije v našich pocitech; takže někdo z nás ho vidí, jiný slyší, někdo jiný ho cítí.
Pokud mu ale člověk začne věnovat pozornost, dřív nebo později si jej všimne. Na cestu ke svému vnitřnímu dítěti je lepší, alespoň zpočátku, mít po ruce někoho, kdo pomůže ukázat směr.
Všichni si v sobě po celý život neseme určité bloky a problémy z dětství. Každý z nás zažil nepříjemné situace (vyhazov z práce, ponížení, nezájem, rozvod, násilí, smrt blízké bytosti atp…) které v nás zůstaly nezpracované, takže ovlivňují náš současný život.
Většina z nás se učila odmalička vyhýbat nepříjemným pocitům a jejich projevům, protože jsme chtěli být svými rodiči a svým okolím milováni a přijati. Báli jsme se, že nás ostatní nepřijmou takové, jací jsme – jak jsme se cítili a projevovali. Tak jsme se naučili – z donucení – pro naši ochranu nasazovat “masky” a jednat tak, abychom byli bez ohledu na naše pocity přijati.
Aniž si to někteří z nás uvědomují – stále dokola opakujeme stejné chyby a divíme se, že nám není dobře a náš život se neodvíjí tak, jak bychom si představovali. Ale nechápeme proč.
Je to proto, že nás ovládají destruktivní emocionální vzorce, které jsme nevědomě převzali od svých rodičů a svého okolí. Tyto negativní návyky skrytě ubližují našemu vnitřnímu dítěti.
Pokud si jich nejsme vědomi, mají nad námi převahu, která se projevuje tím, že naše vnitřní dítě uvádějí do negativních emocionálních stavů. Nejenže těmto negativním stavům neumíme zabránit, ale často si je ani nejsme schopni uvědomit. Neboť naše vnitřní dítě zastupuje celou naší emoční složku… Tak jak jsme chtěli, aby se s námi zacházelo v dětství, tak musíme se sebou sami zacházet v dospělosti. Jediný, kdo je dnes schopen našemu vnitřnímu dítěti pomoci, to jsme jen my sami! Stejně jako své vlastní “vnější” děti milujeme, stejně tak musíme s láskou vychovávat to své jedno “vnitřní”: Náš malý “vnitřní” chlapeček / holčička se v tom okamžiku stanou svobodní, milovaní a milující…
Tolik encyklopedické citace.
Pozn. redakce: Psychologové vám to naneštěstí často neříkají úplně přesně. Je nutno jasně říci, že samo to dítě — tj. ego je skutečným původcem negativních emocionálních stavů. To naše animální, jinová polovina (ego, vědomí těla) je původcem těchto negativních emocionálních energií. To je základní zákon lidské psychiky!
Proč si lidé nechtějí připustit prostý fakt?
Ačkoliv většina lidí na sobě uvedené příznaky pozoruje, jen málokdo je ochoten si připustit logický důsledek tohoto dobře viditelného a proto nepopiratelného faktu…
Lidé nadávají sami-sobě, vedou vnitřní debaty na témata, která je trápí… vyčítají sami-sobě, že udělali to či ono, a že to měli udělat jinak… někdy dokonce za něco nenávidí sami-sebe a získávají tím depresi a nechuť k životu… přesto dále do očí bijící fakta ignorují 😉
A ještě menší procento lidí je ochotno akceptovat, že tato část psychiky je oddělenou a samostatně fungující částí mysli, do jisté míry samostatným vědomím — tudíž samostatnou bytostí…
Přitom tato znalost je lidstvu tisíce let známá. A to například v podobě taoistické symboliky jin-jang. Tmavá polovina, jin, je animální část člověka spojená s tělem, to je ono naše “vnitřní dítě” alias “ego” alias “malé já”… Ono dítě, tj. ego je úzce spojeno s tělem a tudíž se zdravím » Krom toho, že řídí tělo a realizuje naši vůli, tak jsou hlavním projevem ega emoce!
Světlá část vědomí jang, spojená s myslí, se někdy nazývá “velké já” nebo také “duch”.
Toto bylo základem originální Kristovské nauky. Pak toto poznání církev zlikvidovala. Důkazem jsou v Novém Zákoně používané výrazy “tělo” a “duch”. Ano, jsou to jen jiné výrazy pro to stejné… Církevní pantátové to ovšem nepochopili. Naštěstí se nám tato klíčová informace dochovala v Tomášově evangeliu, které se církevníkům nepodařilo úplně dokonale spálit a utajit… Celého Tomáše můžete snadno dešifrovat, když budete vědět, že celé toto evangelium mluví o dualitě člověka a dává návod, jak s ní pracovat.
A co vy? Chcete žít šťastný život?
Skutečný původ tohoto zcela reálného psychického jevu, vysvětlení pochopitelné pro běžného člověka… a hlavně informaci o tom, co s tím udělat tak, aby vám to přineslo přímý praktický efekt, pohodu a štěstí do života — to vše se dozvíte v této sérii článků:
Ano, vážení a milí čtenáři, proto vám ti psychologové a terapeuti říkají: Mějte rádi sami-sebe! Nejde o egoismus! Vy jednoduše musíte mít rádi tu druhou bytůstku uvnitř — a nestanete se tím egoisty. Naopak. Budete mít ještě daleko více lásky a životní energie i pro své další bližní — více než kdykoliv předtím 😉
Projevy zraněného vnitřního dítěte
Pár příkladů, které mohou být projeveny v různých kombinacích, v různých stupních šedi… nic není černobílé 😉
- máme tendenci vše kontrolovat (přebujelé ego)
- děsí nás ztráta blízké osoby
- cítíme návaly zloby, agresivity (mstící se a agresivní ego)
- nikomu nevěříme, podezíráme
- jsme závislí na osobách (partner, rodiče, kamarádi, děti…)
- nepřijímáme změny
- prožíváme deprese (ego nenáviděné ze strany ducha)
- nemáme sebeúctu, sebelásku (opět nemilované ego)
- trestáme sami sebe (opět nemilované ego)
- špatně navazujeme vztahy
- utápíme se v samotě
- jsme zmatení, nejistí, nešťastní
Závěr? Nejlepší recept na život!
Nejdříve je samozřejmě třeba se nebát 😉 a vůbec si tento prostý fakt vnitřní duality připustit! Uvědomme si prosím, že ty dvě poloviny jin-jang uvnitř nás nezřídka soupeří a vždy, když se bojíme, vztekáme nebo jsme ve stresu — tak je to proto, že ten malý má problém!
Poznejte sami-sebe! Kristus vám to řekl před 2000 lety… pak tu nauku satanovi černokabátníci zlikvidovali a potlačili:
Trvalý a pevný mír v jednom domě — mezi těmi dvěma — logicky nedosáhneme válkou mezi nimi… nýbrž jedině a pouze vzájemnou bezpodmínečnou láskou!
Velkou práci odvede i jedna velmi jednoduchá technika: Naučit se vědomě změnit perspektivu vnímání. Jde o to být schopen prožít stejnou situaci z jiného úhlu pohledu: Jednak jako to dítě v nás, jednak jako dospělý. Prostě a jednoduše je třeba si průběžně po celý každý den v roce uvědomovat přítomnost toho malého a vést s ním komunikaci. Velice podobně jako kdybyste vychovávali skutečné “vnější dítě”. Tak je to prosté!
