Vánoce? Zimní slunovrat nebo narození Ježíše Krista? Staří Slované jim říkali „kračun“. Slunovrat je důvodem k radosti a oslavám, ale nepodvádějte děti!
V dnešní kritické době Konce věku je VELMI důležité připomenout si, jak je to s těmi Vánoci DOOPRAVDY a především jak je to se skutečným Kristem a jeho učením. Opakovaně a z mnoha úhlů pohledu jsme si vysvětlili, že tzv. “božské zrození Ježíše z panny” je velkým podvodem katolické církve. Smrtelným podvodem, který vám brání objevit skutečnou podstatu Kristova učení.
Tento podvod je samozřejmě úzce spojen s Vánoci. Většina z nás brzy přestane věřit na pohádku o Ježíškovi, který nosí dárky a Ježíše zařadí na celý svůj život do kategorie mýtů.
Když se o tématu Vánoc bavíte s rodiči, tak stereotypně dostáváte odpověď v jednom stylu: “My přece nemůžeme děti ošidit o tuto krásnou fantazii.” Chápu sice tyto rodiče velmi dobře, ale tato hra je ve skutečnosti podvodem na dětech…
Ty jejich děti, které oni údajně nechtějí ošidit, jsou tímto vánočním podvodem okradeny o to nejcennější, co vůbec mohou na Zemi získat! Děti poté, co pochopí, že je to podvod, tak poprvé také poznají, že rodiče mohou lhát. Ale co je úplně nejhorší — většinou také kvůli tomuto nebetyčnému vánočnímu podvodu na celý život zavrhnou i Kristovo učení, aniž by poznaly jeho pravou podstatu!
Ovšem ve většině případů tímto falešným Ježíškem dětem Krista znehodnotíte hned od počátku — a často také na celý život! Pro zájemce bychom zde rádi upozornili na překrásný vánoční příběh, kde jsou osvětleny největší zmatky ohledně Krista.
Pozn.: Mezi hlavní prvky manipulace původního Kristova učení patří především:
- 1. Zbožštění Ježíše od narození.
- 2. Aby podvod číslo 1. vypadal věrohodněji museli falzifikátoři posvatit i panenku Marii a udělat z ní pannu při početí Ježíše, před jeho narozením i po jeho narození …to je asi nejzábavnější část – když si to pokusíte představit… duchovní důsledky pro vědomí lidstva jsou ovšem katastrofální.
- 3. Neméně katastrofické je zbožštění modly trpícího člověka na kříži. Původní symbolika kříže jako světla poznání byla překroucena na symbol utrpení a potlačení těla — toto utrpení je církví modlářsky adorováno. Z Kristovy Cesty (sebe)sjednocení těla a ducha udělali naprostý opak a zašlapali ono malé „já“ do bláta utrpení mimo pozornost hledajících…
-konec poznámky-
Sluneční bůh Sol byl po Konstantinovském obratu přejmenovaný na Krista
Zde je podrobně rozebráno, jak bylo křesťanství v Římě naroubováno na kult slunečního boha…
Ačkoliv jsme zásadně proti jakémukoliv modlářství, původní pohanské slavnosti Slunovratu, na rozdíl od jejich současné vánoční parodie, alespoň upozorňovaly na spjatost člověka s přírodními cykly a Matkou Zemí… Dnešní vánoce jsou už jen slavností konzumu 🙁
Nyní se podíváme na některé pohanské zvyklosti a to především proto, aby každý mohl pochopit, že většina dnešních “vánočních” zvyků má skutečně původ v oslavách slunovratu! Je to další nepřímý důkaz k tomu co říkáme už dlouho: Vánoce jsou pohanské svátky Slunovratu, které církev podvodně přemalovala na Vánoce a nahradila je svým (zamaskovaným) slunečním bohem s tváří Ježíše! Ano, pro tehdejší mocipány bylo poměrně snadné přejmenovat sluneční kult Sol Invictus na modlářský kult bohočlověka Ježíše… I v oficiálním dějepisu se dochovala zmínka o cézaro-papismu, ve kterém nejdříve císař — a později papež — byli identifikováni jako “sluneční bozi”…
Slavnosti zrození?
Zimní slunovrat je určitě důvodem k radosti a oslavám. Asi si pomyslíte – v dnešní době ale máme v období slunovratu „na práci“ něco úplně jiného – slavíme přece Vánoce! Svátek, který se Sluncem nemá nic společného…
Není to tak úplně pravda.
Vánoce – druhý nejvýznamnější křesťanský svátek – jsou oslavou zrození – a v té době (25. prosince) se údajně (podle církve) narodil Ježíš Kristus. Alespoň to tak údajně vypočítali teologové, žijící ve 3. století. První písemná zmínka o oslavách narození Páně pochází z roku 336 („Depositio Martyrum“) a 354 (Filokalův kalendář). Všeobecně se ale Vánoce v katolické církvi slaví až od 7. století.
Římské slavnosti zrození — zrození Slunce
A co se slavilo předtím, v dobách, kdy ještě katolická církev neměla takovou moc? Zrození Slunce. A to nejen „u nás“, ale i jinde ve světě – u amerických indiánů, v Asii atd. Staří Řekové slavili zrození boha Slunce Hélia, Římané měli Saturnálie – svátek původně zasvěcený etruskému otci bohů, Saturnovi. Následující mince odhaluje kořeny římského slunečního kultu…
V roce 274 římský císař Aurelián stanovil jako datum oslav zimního slunovratu 25. prosinec – natalis solis invicti – Zrození nepřemožitelného Slunce. No a později — když císař potřeboval ovládnout sílící mladé křesťanství — byla nálepka “slunečního boha” nalepena na Krista. Jak prosté, milý Watsone 😉
I Slované měli sluneční bohy…
Také Slované měli ve svém panteonu sluneční bohy – Svaroga, „boha nebeského světla, přemožitele tmy a chaosu“, Dažboga, „boha Slunce“ a Svarožice – „boha ohně“. A také v jejich „kalendáři oslav“ měly slunovraty významné místo. Bohužel, neexistuje dnes mnoho pramenů, ze kterých by bylo možné průběh těchto oslav spolehlivě zrekonstruovat. Zdrojem informací jsou až středověké církevní zákazy a etnografický materiál nasbíraný od 19. století. Možná vás ale překvapí, že určité typické prvky, které si s oslavami Vánoc i v dnešní době spojujeme, pocházejí právě z těchto pradávných, předkřesťanských obřadů a rituálů…
Hody? Koleda? Kračun?
Jak vlastně naši staří slovanští prapředci tento svátek nazývali? Leccos se dá odhadnout z toho, jak jsou „Vánoce“ dodnes nazývány v ostatních slovanských jazycích. (S Češtinou ani Slovenštinou si nepomůžeme – přejali jsme název z německého Weihnachte – svatá noc.) Najdeme například hornolužickosrbské „hody“, dolnolužickosrbské „gódy“, či kašubské „godë“. To nám ale moc nepomůže, protože praslovanské „god“ znamenalo svátek obecně.
O něco vyšší vypovídací hodnotu má slovinské označení „božič“ nebo chorvatské a srbské „bozić“, které označuje narození „mladého boha“. Běloruské „koljady“ a bulharská „koleda“ jsou také předkřesťanského původu (z latinského Kalendae – označujícího první den v každém měsíci) – zmínky o koledě u Slovanů jsou už v Euchologiu synajském z 9. století. Slovo „koleda“ nejspíš v určité době na celém slovanském území vytlačilo původní název slavností zimního slunovratu.
Název byl přejat z praslovanského „kračun“
To pravděpodobně nejstarší označení se ale zachovalo v jazycích neslovanských. Maďaři totiž dodnes slaví „karácsony“ a Rumuni „crăciun“. Zdá se, že tento název přejali z praslovanského „kračun“ – mimochodem tento název Vánoc se uchoval na Slovensku v okolí Detvy. Slovo kračun se dochovalo i v jiných jazycích – ale jeho původní význam se zúžil pouze na určité atributy s oslavami související – na Podkarpatské Rusi tak říkají obřadnímu chlebu, pečenému na Štědrý den, Bělorusové démonovi smrti, Bulhaři a Makedonci tak nazývají poleno, kladené na Štědrý večer na oheň. Co přesně toto slovo znamená, není jisté. Výklad, že se jednalo o nejkratší den v roce, jazykovědci nepřijímají.
Nebezpečná noc
Ze zmiňovaných církevních zákazů je možné průběh oslav rekonstruovat alespoň částečně. Zcela jistě souvisely s uctíváním nejvyššího a nejstaršího slovanského boha – Svaroga. Ten měl syna Dažboga, boha Slunce. Dažbog se o zimním slunovratu jako dítě rodí, během jara dospívá, o letním slunovratu nabude vrcholné síly a začíná postupně stárnout, až o zimním slunovratu umírá. Co se ale děje mezi jeho úmrtím a narozením, v době, kdy je pozemský svět bez jeho ochrany? Tehdy na světě nastává chaos, mizí hranice mezi světem a podsvětím a mohou se k nám dostat nebezpečné bytosti, běsi a čerti. V noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Kromě toho můžete potkat i duše svých zemřelých předků.
Jak tomuto chaosu zabránit? Slované k tomu měli spolehlivý prostředek…
Oheň
Také si neumíte představit Vánoce bez zapálených svíček? Jejich mihotavé plápolající světlo dnes sotva nahradí elektrické žárovičky, i kdybyste jimi měli omotaný celý dům od střechy až po základy. Element ohně byl nejdůležitějším prvkem, který oslavy zimního slunovratu provázel. Měl nejen funkci symbolickou, ale zejména ochrannou. Zapaloval se při západu Slunce (do sebe vstřebal poslední zbytek Dažbogovy síly) a musel hořet celou noc. Nebyl to žádný malý ohýnek, rozdělávala se pořádná „vatra“, u které se sešla celá vesnice. (To bylo později trnem v oku církvi – takže se ohně zmenšovaly a „přenášely“ pod střechu – odtud zvyk zapalování svíček…)
Nechodilo se spát, ale celou noc se bdělo u ohně – na jediném bezpečném místě. Od jižních Slovanů známe tento obyčej: hospodář odešel už za svítání na Štědrý den do lesa a zde odsekl speciální poleno – tzv. badnjak (nebo bădnik) – jeho název je odvozen od slovesa „bdíti“ a souvisí právě se zvykem hlídat oheň celou noc. (Štědrý den nazývají Badnji dan.) Sekání „badnika“ předcházely různé magické praktiky – např. ho posypali ho obilím, polévali mlékem nebo vínem, mazali medem… Kmen se směl porážet jen z jedné strany (na druhé se pouze udeřil sekyrou), nesměl padnout na jiný strom – to znamenalo neštěstí – ale musel směřovat k východu apod. Nejčastěji se jednalo o dubové dřevo, ale mohlo být i jiné (např. hruška). Poleno se doneslo domů a zapalováno bylo až za soumraku. Pravděpodobně „badnik“ symbolizoval starý rok nebo Dažbogův idol.
Slavnostní večeře
Po zapálení svátečního ohně začala večeře. Během slavnostního přípitku k ní byly pozvány i duše zemřelých předků. Na stůl bylo sneseno co nejvíce postních (nemasitých) jídel – lišila se podle krajových zvyklostí. Nesměla ale chybět jablka (symbolizující zdraví), ořechy (symbol hojnosti) a česnek (s ochrannými účinky).
Hlavní roli mělo pečivo – podávalo se hned po přípitku a rozděloval ho hospodář. Nejčastěji se jednalo o chléb, později ho nahradila vánočka (calta, húska) nebo speciální kulatá oplatka či koláč – ve tvaru slunečního disku. Bývaly zdobené svastikou nebo křížem v kruhu. Pečivo se dělilo na tolik částí, kolik bylo členů domácnosti (včetně předků).
Prvkem, společným pro celý staroslovanský svět, je motiv slámy. Dávala se na podlahu nebo na stůl, kde byla urovnána do tvaru kříže. V Rusku se na stůl sypalo obilí do tvaru kruhu.
Magické praktiky
Nejdelší noc v roce ale měla i svou další stránku – byla kouzelná. Země se otvírala a vydávala své poklady, skály pukaly, kapradí rozkvétalo, pod sněhem kvetly louky a stromy plodily ovoce, divoká zvířata se budila ze zimního spánku a ta domácí mluvila lidskou řečí. Ze studny jste si mohli nabrat medovinu nebo víno, koryty řek proudilo zlato a stříbro.
A aby těch zázraků nebylo málo – člověk mohl nahlédnout do budoucnosti. Takže se věštilo – a to jak při večeři samotné, tak po ní. Louskaly se ořechy (zdravé jádro znamenalo zdraví a hojnost, poškozené nebo vysušené nemoc, bídu či dokonce smrt), krájelo se jablko apod. Svobodné dívky mohly ve studni uvidět obraz svého budoucího ženicha (což, koneckonců, známe z poezie K. J. Erbena)…
Koledování
Tento zvyk patří k těm nejstarším. Vznikl tak, že se mladí muži přestrojili za zvířata nebo si navlékli různé jiné strašidelné masky na obličej, vyrobené z kůry, dřeva nebo kůže. Jejich smyslem bylo zahnat běsy a démony a ochránit před nimi ostatní lidi. Někdy se převlékali za ženy (aby je strašidla nepoznala). Zajímavé je, že několik dní před koledou museli dodržovat sexuální půst.
Ve skupinách obcházeli domy, zpívali koledy, hráli různé scénky a přáli domácnostem úrodu a štěstí. Od hospodyně za to dostali dary (jídlo a pití, popř. peníze). Koledovalo se od Štědrého dne až do Tří králů (chaos v přírodě mohl trvat až do té doby).
Zrození Božice
První sluneční paprsky následujícího dne a kokrhání kohouta oznamovalo znovuzrození Dažboga (či Božice). Prvním rituálním pokrmem toho dne byla snídaně – např. v Srbsku to byla nekvašená pšeničná placka z bílé mouky – „čestnica“, která měla prý symbolizovat plenku nově narozeného boha. Ta se opět obřadně lámala a rozdělovala.
Půst a posvátné „zlaté prasátko“
K obědu se peklo starobylé posvátné zvíře – prase. Odtud pravděpodobně pochází rčení o nutnosti se na Štědrý den postit, aby pak uviděl „zlaté prasátko“.
„Kulaté“ prasátko navíc symbolizuje zářivé slunce – Dažboga – který opět šplhá na oblohu.
Ze slavnostního oběda nepřišlo nic nazbyt – kosti z tohoto prasete byly totiž také obdařeny kouzelnou mocí – prý když se jimi chlapec dotkl vyvoleného děvčete, zaručeně uspěl.
Slavilo se až do Tří králů (6. ledna). Po celou tuto dobu byl zakázán sexuální styk a také domácí (ženské) práce (Boží matka se musela zotavit po porodu). Poté se vrátil do světa pořádek a na dveře domů se malovaly ochranné kříže — z toho se přemalovala dnešní katolická maškaráda s třemi údajnými králi…
Zdroje:
- A. Vondrušková: České zvyky a obyčeje, Albatros, Praha 2004
- N. Profantová, M. Profant: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri Praha 2007
