Dualita duše v praxi: Máte rádi sami sebe? Pohádkový příběh o tom, jak princ tvrdohlavě odmítá políbit ošklivou ropuchu, ale přichází tím o možnost její proměny v princeznu! M

Minule jsme se zeptali, proč jen tak málo lidí se snaží o úplné sebepoznání? Toto sebe-poznání vede člověka k dokončení svého duchovního vývoje.

Proč jsme sestoupili do duality, do hmotného matrixu?

Začněme mým oblíbeným literárním žánrem — pohádkou. Myslím si, že přese všechno, co jsem na téma lásky k sobě napsal, vám dlužím něco jako příměr, který vám napoví něco o tom, proč vaše vědomí ducha nemiluje vědomí těla /ega/.

Pokud jste se do mých textů blíže začetli, víte, že duch /mužská energie/ jako část původně jednotného duálu božské Jiskřičky přichází na Zemi do společného těla s egem /ženská energie/, aby jí pomohl vymanit se z nízkých /ďábelských/ vibrací „sobectví“ a vyvedl ji postupně do vibrací sobě blízkých či totožných, do duchovních vibrací „lásky“.

To je jeho záměr a s tím sestupuje i do vůbec prvé inkarnace. Duch, který ovšem žije v čisťounkých vibracích „lásky“, tím schází dobrovolně do kontaktu s pro něj těžce stravitelnými a odpornými vibracemi „sobectví“ ďáblovy domovské sféry ega.

Onen muž a ona žena ve vás, žili kdysi spolu v Jednotě jako božská Jiskřička a jejich vztah byl nádherný, vyrovnaný a vpravdě dokonale vyvážený. Pak jednoho krásného dne ženství onoho jednotného duálu v touze po poznání a samostatném tvoření opustilo svoji mužskou část a odešlo za poznáním hmotných světů, do hájemství božího protivníka, Satana-ďábla. Prostě padlo do hmoty.

Chudák vaše ženská energie — musela projít všechny hmotné říše kamenem počínaje, rostlinou a zvířetem až po stav zvířecího člověka. Jistě ji to dalo pěkně zabrat a prvotní nadšení z aktivního podílu na účasti při dění v hmotných světech mohla a jistě i byla u ní překryta trpkou zkušeností z všeobecného násilí, nepohodlí a krutostí „boje o život“, který je těmto sférám vlastní. Její vibrace před spojením s duchem rezonovaly v zásadě s vibracemi božího protivníka /ďábla-Satana/ a tudíž s energiemi sobectví.

Muž — mužská energie — zbavena kdysi podpory své ženské poloviny, mezitím setrvávala, ve stavu podobném komatu, na pomezí duchovního a jemnohmotného světa. Zůstala duchovním světům věrná a její vibrace byly čisté, rezonovaly v zásadě s vibracemi duchovními a jejími energiemi „láska“.

Poté, kdy se ženská energie poprvé vtělila do těla muže nebo ženy zvířecího člověka, rozpomněla se na svého mužského druha tam nahoře a volala na něj, aby ji přišel pomoci, že už ji nebaví pořád žít a umírat, být zabíjena, znásilňována a zneužívána. Že touží opět po světle, klidu a míru horních světů.

On — muž, neboli mužská energie — nahoře v duchovním prostoru se na ono volání zdola probouzí a reaguje příslibem pomoci. Přes všechny eskapády jeho družky zůstala jeho láska silná a on své ženské polovině slíbí, že k ní sestoupí dolů a spojí se s ní v lidském těle, aby ji mohl pomáhat v jejím vzestupu ve vibracích.

A nyní si představte, že onen muž se chystá sestoupit veden láskou ke své někdejší družce k ní do těch pozemských nížin, do prostředí, které je plně v hájemství ďáblova programu „sobectví“. Muž /duch/, který nepoznal nic jiného než soulad, krásu, lásku, který nikdy nežil ničím jiným než dokonalým souzněním se svým okolím, je připraven veden svojí láskou čelit neznámu:

Vezme si tedy sváteční oblek, kravatu, hodí na sebe ten nejlepší deodorant, co mu přijde do ruky, obstará kytku a sešplhá po laně do vibrací, v nichž žije ona, aby se s ní spojil v první inkarnaci. Pln nádherného očekávání a odhodlán jí pomoci vyhledá adresu, kterou dostal a postaví se před dveře.

Mate ho sice řev a hluk, který se line zavřenými dveřmi, ale on, který nikdy nic podobného nepoznal, se nijak neznepokojuje, zaklepe a pak i vstoupí do oněch dveří. A ocitne se přímo v podřadném baru desáté cenové skupiny, kde ega mnoha lidí obou pohlaví se nekontrolovatelně seberealizují. Smilní, chlastají, šňupají drogy, pouštějí se do rvaček a vůbec se chovají zcela jinak než se chovají bytosti tam nahoře u něj doma, kde největší kravál vyluzují melodie andělské zvonkohry a největším násilím jsou polibky andělů.

Zachvácen hrůzou z dění kolem sebe se chystá rychle vycouvat, když tu zahlédne rysy známé tváře. Jeho vyvolená je tady! Ale ani náhodou nevypadá tak nádherně, jak si ji uchoval ve své paměti z dob, kdy ještě spolu žili nahoře v ráji. Bývala vysoká, štíhlá, šestky prsa, vždy nádherně upravená, voňavá, prostě šik.

Vysoká je i teď, ale má tak o třicet kilo více, nedbale oblečena odhaluje ze svých vnad podstatně více, než by bylo zdrávo, v pravé ruce drží tuplák piva, v levé skleničku tulamorky a nosem sjíždí desku barového pultu ve snaze sešňupnout nějaký bílý prášek.

Vnitřně rozerván a zděšen se přesto onen mladý muž rozhoduje navázat kontakt vědom si toho, že ho váže jeho vlastní slib. Přichází k ženě, podává ji kytici a překonávaje nechuť tiše pronáší něco o tom, že veden bezpodmínečnou láskou přišel, aby ji odsud vyvedl zpět tam, odkud kdysi dobrovolně odešla.

Milá žena převezme kytku, utrousí něco o pitomostech, které k ničemu nejsou a hodí ji pod nohy divoce křepčícího davu. Pak ho plácnutím do ramene srazí na barovou stoličku, bere od barmana pivo a tulamorku, strká mu tuhle „lahůdku“ do ruky a povídá svým vychlastaným hlasem: na, tu máš, nečum vole a dej si, ať zapadneš do party.

Tuhle že mám milovat, honí se onomu mladému muži hlavou. Nikdy, říká si, Ale je lapen a ven už nemůže, i kdyby se rozkrájel. Vysvobodí ho jen splnění daného slibu. Když on se jí tak štítí! Nečistá, ošklivá, málo inteligentní, se srdcem uzavřeným, prostě hrůza!

A to je konec pohádky, ale ten konec rozhodně není dobrý. Ostatně, buďte k sobě upřímní, ať jste tady na Zemi mužem či ženou! Představte si, že se seznámíte na inzerát a tohle se vám stane. Jak vám bude? Co uděláte? Budete tohle stvoření milovat nebo se pokusíte zmizet? Jistě své řešení znáte…

-pokračování-