Vnitřní hlas nebo monolog (dialog) uvnitř naší mysli. Co je „hlas“ v naší hlavě, který reprezentuje naše myšlenky? Schizofrenie nebo úchylka? Myšlenky se nemusí vyjadřovat slovy…
Tento příspěvek je na téma možná pro někoho banální a nepodstatné, my ale tvrdíme, že je naopak zcela zásadní pro náš duchovní vývoj.
Jde o prostou věc, kterou lidé nazývají „vnitřní hlas“ nebo „vnitřní monolog“. Lidé tak úplně nechápou, jak je to důležité a o co se ve skutečnosti jedná, ale pokusíme se to malinko osvítit… On už fakt, že u autorů vidíme převážně výraz „vnitřní monolog“ — už tohle znamená, že jde o silně nepochopené téma. Daleko přesnější popis je „vnitřní dialog“. Má to docela blízko i k tématu Duše, které je stejně tak důkladně zatemňováno těmi, kteří se snaží lidem zabránit v duchovním vývoji. Vynecháme složité rozbory a podíváme se na záležitost s nadhledem a hlavně praktickým návodem…
Tohle téma má pro lidi, kteří už poznali sebe, opravdu jednoduché vysvětlení. Kdo chce s transformací našeho světa udržet krok, musí se oprostit od všech tradičních předsudků a otevřít svoji mysl možnostem, které by mu ještě nedávno připadaly absurdní…
Ano, je to opravdu EXTRÉMNĚ důležité téma k zamyšlení. A je SUPER ŽE SI TOHO vůbec NĚKDO VŠIMNE. Pro nás je na tom zajímavé, že tohle potvrzuje naši „kristovskou“ znalost — NEJVYŠŠÍ stupeň poznání sebe!
„Vnitřní monolog dialog“? Je to normální, nebo jen nějaká schizofrenie nebo úchylka?
Nejdříve citace: V popkultuře je vnitřní monolog dialog vykreslován jako něco, co mají jen sérioví vrazi. Není to však nic tak hrozivého.
Mnoho lidí mluví a vede v hlavě rozhovory samo se sebou.
Pozn. redakce: Musíme vypíchnout termín „sám se sebou“ — často lidé bez přemýšlení a automaticky berou jako fakt, že se baví jedna bytost s tou stejnou bytostí. Ale jistě se shodneme, že to jaksi nedává smysl 😉 Je to velmi podobné často používanému výrazu „milovat sám-sebe“. Takže my vám předkládáme k zamyšlení tezi: Co když to doopravdy jsou dvě bytosti? Dvě bytosti, které spolu mohou komunikovat anebo které spolu mohou mít láskyplný vztah, asi jako rodič a dítě…
Citace pokračuje: Například při psaní tohoto článku jsem si na mnoha různých místech říkal: „Dobře, teď musím dát tuhle část sem a tuhle část tam.“ Vždycky jsem si říkal, že je to tak. To všechno bylo jen v mé hlavě, ale pomohlo mi to vzpomenout si na své myšlenky. A takhle to má asi 30-50 % lidí.
Vnitřní monolog byl [je] považován za součást lidské bytosti. Ale ukázalo se, že jsou lidé, kteří ho nikdy nezažili. Ve skutečnosti je vnitřní dialog častým jevem pouze pro 30 až 50 % lidí. Někteří lidé tedy vnitřní hlas nemají. Mají tendenci organizovat své myšlenky spíše neverbálně, například pomocí obrázků.
Pokud chcete zjistit, zda máte vnitřní monolog, zamyslete se nad tím, zda vedete v hlavě rozhovor sami se sebou, nebo ne? Máte vnitřní hlas, pokud se vaše myšlení točí kolem vedení vnitřního rozhovoru… Pokud ne, tak ho nemáte…
Jaká „věda“ se skrývá za vnitřním monologem?
Většina lidí se domnívá, že náš vnitřní hlas ovládá mozkový signál. Tento signál se nazývá korolární výboj. Tento signál nám pomáhá rozlišit, zda jsou naše prožitky vnější nebo vnitřní. Zjednodušeně řečeno, nám pomáhá rozhodnout, zda cítíme něco uvnitř našeho těla, nebo zda cítíme něco na povrchu těla…
Pozn. redakce: My teď musíme dodat zásadní připomínku, která se týká pravdivosti oficiálních resp. školských znalostí. Žel prakticky ve všech oborech se nám ukrutně lže — ale úplně nejvíc v oblasti znalostí, které lidičky mohou dovést k úplnému sebe-poznání. Ano, oficiální „věda“ ve skutečnosti neví — a co hůř, často jsou lidé krmeni vyloženě nepřesnými až nesprávnými znalostmi. Skutečná fakta jsou ihned zamazávána falešnými výklady. Proto prosíme, oprostěte svou mysl od školských pouček a pokuste se ověřovat skutečná fakta sami — a hlavně, pokuste se je oddělit od následných falešných výkladů, které se vám systém snaží podsouvat!
Vnitřní monolog dialog
Mít vnitřní monolog je poměrně běžný jev. Podle Russella Hurlburta, profesora psychologie na Nevadské univerzitě, má vnitřní monolog téměř polovina populace…
Podle současných poznatků se vnitřní řeč vyvíjí v dětství…
Jak se u malých dětí rozvíjejí jazykové schopnosti, začínají používat svůj hlas k plnění různých úkolů. Tento vnitřní hlas se může projevovat také v podobě různých imaginárních přátel, které má mnoho dětí tendenci mít.
S přibývajícím věkem se vnitřní řeč stává nedílnou součástí našeho poznávacího procesu… Někteří lidé používají svou vnitřní řeč i k provádění sebereflexe. Protože však svůj vnitřní monolog můžeme slyšet, je důležité si ho všímat, kdykoli se stane naším vnitřním kritikem. Někdy máme tendenci si pomocí samomluvy připomínat negativní vzpomínky nebo myslet negativně. To může přerůst v problémy se sebevědomím, pokud si neuvědomíte, kdy se váš myšlenkový proces změní v negativní.
Nesmíte dopustit, abyste o sobě začali přemýšlet kriticky.
Pokud máte vnitřní monolog dialog, můžete nyní vést plnohodnotné rozhovory sami se sebou…
Pozn. redakce: Povšimněte si faktu, že často to může sklouznout ke kritizování, negativitě až nepřátelství… Důvod je jednoduchý: Jeden hlas je oddělená druhá bytost, vědomí těla, podvědomí… o druhém hlasu většina lidí smýšlí jako o sobě. Proto se také často mluví o tom, že se tzv. musíme mít rádi. Vysvětlíme si to dále.
Může někdo nemít vnitřní monolog dialog?
Pokud čtete tento článek a nemáte vnitřní hlas, pravděpodobně si říkáte: „Je normální nemít vnitřní monolog?“. Ne každý má vnitřní hlas. A je to zcela normální…
Vědci v tuto chvíli nevědí, proč někteří lidé vnitřní řeč mít nemusí…
Pozn. redakce: Vědci nevědí, proč někteří lidé vnitřní řeč mít nemusí… 😀 Tuto větu zcela záměrně zvýrazňujeme — „vědci“ totiž opravdu vědí houby — systém je k tomu vede, aby nepochopili tu absolutně nejdůležitější věc!
Myšlenky lidí se ne vždy vyjadřují slovy nebo hlasy
Myšlenky lidí se ve skutečnosti ne vždy vyjadřují slovy nebo hlasy. Někteří lidé mohou „vidět“ svůj seznam úkolů, místo aby je „slyšeli“. Tyto rozdíly začínají již v raném věku a upevňují se později, když se vyvíjíme v dospělé.
Lidé, kteří mají sluchové postižení, také nemusí nutně slyšet své myšlenky. Vědci spekulují, že jejich vnitřní „mluvení“ se pravděpodobně projevuje prostřednictvím obrazů…
Pozn. redakce: Jistě není těžké chápat, že komunikace s tou druhou bytostí (podvědomím) není úplně snadná a není těžké přijmout, že komunikace se bude u každého člověka lišit…
Co je to afantázie?
Obtížné představování si věcí v hlavě je stav, který se nazývá afantázie…
Závěrem
„Vědci“ stále nevědí, co je to fenomén vnitřního hlasu. Hádám, že se budeme muset pohodlně usadit a odpočívat, zatímco oni pro nás toto tajemství odhalí… 🙂 😛 😉 😀 😈
-konec citace-
„Vědci“ v rámci systémové vědy vám pravdu samozřejmě nikdy neodhalí…
Lidé se opravdu musí spolehnout na vlastní zkoumání mysli a nebát se, že by snad byli schizofreniky… jak se je pokouší zmanipulovat systém.
Vnitřní dialog, sebereflexe, afantazie, OP, AI a jak to všechno souvisí…
Následující autor záměrně používá nespisovný jazyk, tak se neděste. Ve videu je k dispozici rozhovor s dámou, která o sobě tvrdí, že vnitřní hlas nemá. Citace následuje:
Zdroj: https://www.bitchute.com/video/virHJrCms65W/
Nedávno tu byla zmíněná skutečnost, že mezi náma žijou lidi, který nemaji vnitřní dialog, neboli nemaji ve svojí hlavě ten „hlas“, kterej reprezentuje naše myšlenky. Tenhle objev je pravděpodobně pro většinu z nás dost překvapující. [Pozn.: Možná by se mělo dodat, že uvažujeme tu část lidstva, která je vůbec ochotná se tím zabývat…]. Nikdo v tuhle chvíli neví, kolik lidí ten vnitřní hlas nemá, ale pro ty, co ho maji, je často úplně nepředstavitelný, že můžou existovat lidi bez něj.
Člověk by si snadno moh myslet, že vnitřní dialog je něco, co nás odlišuje od zvířat nebo robotů — že je to definující charakteristika „lidství“, ale neni člověk jako člověk a realita je taková, že zřejmě docela velký množství lidí tu vnitřní řeč nemá a přitom navenek fungujou normálně a nikdo si ničeho nevšim, což je taky důvod, proč většina lidí vůbec netuší, že někdo jinej může myslet úplně jinak, než oni…
Účelem tohodle pojednání neni vyvozovat nějaký specifický závěry, ale pochopit líp různý formy lidský zkušenosti a vnitřního prožívání a že někdo operuje úplně jinak, než vy (ať už to má jakejkoliv přesnej důvod), a nemůžete od něj čekat určitý věci, který můžete čekat od sebe. V posledních letech se mnozí pozastavujou nad tim, proč se velká část populace chová z jejich pohledu nepochopitelně. Tohle téma nám to možná pomůže trochu objasnit.
Co je vnitřní dialog?
Nejdřív si pořádně vysvětlíme, co ten vnitřní dialog (VD) vlastně je a co neni, aby nedošlo k nějakejm nejasnostem. Občas si totiž někdo, kdo se k tématu dostane, myslí, že je to jen nedorozumění a lidi si to navzájem špatně vysvětlili a vlastně to máme všichni v hlavě stejně. Nemáme!
VD by se běžně dal popsat jako „hlas, který slyšíme“ ve vlastní hlavě, když myslíme. V první řadě je tady třeba říct, že ve skutečnosti nic „neslyšíme“ v pravym slova smyslu a naše vnímání toho „hlasu“ nemá nic společnýho s ušima. Kdybych ohluch, svůj vnitřní hlas budu vnímat pořád stejně.
Je ale těžký to popsat nějak jinak než „vnitřní hlas“, protože přesně tak to vnímáme. U normálních zvuků jdou sluchový vjemy zvenku do mozku, ten je nějak interpretuje a my vnímáme výsledek tý interpretace. Ten výsledek z „vnitřního hlasu“ je pro nás hodně podobnej jako výsledek něčeho, co opravdu slyšíme — zároveň ale jasně rozeznáme, co jde zvenku a co zevnitř.
U svýho vnitřního hlasu vnímáme detailně každý slovo a dokonce i intonaci, a ačkoliv nemusíme nutně vnímat žádnej specifickej „hlas“, většina to vnímá jako vlastní hlas, a většina z nás si ten vnitřní dialog dokáže „přehrát“ s hlasem kohokoliv, koho známe, jako například nějakýho herce…
No a lidi bez VD nic z tohodle nedokážou. Ten vnitřní hlas tam prostě neni v žádný podobě, ani když se o to snaží, a obvykle řikaji, že když nějakou myšlenku chtěji verbalizovat, musí to říct nahlas.
Když se lidi bez VD dozví, že my ostatní slyšíme ve svejch hlavách nějakej „hlas“, někdy si myslí, že to znamená, že „slyšíme hlasy“ ve smyslu schizofrenních poruch. Tak to samozřejmě neni. Kdyby se chtěl někdo poučit, jakej je rozdíl mezi vnitřním dialogem a „slyšením hlasů“ v důsledku schizofrenie, může se podívat na tohle video od SchizoKitzo, která má bohatý zkušenosti s obojím.
V zásadě se to ale dá zjednodušit tak, že VD máme plně pod kontrolou, protože jsou to naše vlastní myšlenky, a ten „hlas“ nemůže říct nic, co nevíme. Při schizofrenii se ale nedá předvídat, co ten „cizí“ hlas řekne, a dotyčnej ho nemůže libovolně ovládat a zastavit…
Ten dialog je pro nás tak běžnej, že často běží víceméně automaticky (podobně jako si u některejch lidí všimnete, že žvaní na autopilota a nepřemejšlej o tom, co vlastně řikaji) a je těžký ho zastavit — ne proto, že bysme neměli jak to udělat, ale spíš proto, že má někdy tendenci se vytrvale vracet…
Tohle většina z nás zná velmi dobře, ale vysvětluju to pro ty, co VD nemaji, aby si to nepřebrali nějak špatně. Nemá to nic společnýho s nějakou psychózou. Těžkost zastavit VD souvisí spíš s nedostatkem sebeovládání a vůle, než s tim, že by to bylo opravdu „mimo naši kontrolu“. (Neni ale nijak neobvyklý, že vám lidi s obecně mizernou sebekontrolou budou tvrdit, že to nejde.)
Pro zklidnění VD se lidi často uchylujou k meditacím a podobnejm praktikám. Podle všeho lidi bez VD nic takovýho nepotřebujou, protože jejich výchozí nastavení je opravdu mít v hlavě ticho a klid. Což má evidentní výhody, ale jak uvidíme, taky nedostatky.
Kdo má VD, často si myslí, že ten dialog se rovná myšlence — proto nechápe, jak ho někdo může nemít. Tak to ale neni a čistá myšlenka je nezávislá na slovech…
Několik příkladů, který spousta z nás zažívá dnes a denně, zatímco jinejm se to nikdy nestalo:
- Když něco zvorám, běžně se mi v hlavě „ozve“ něco jako, „Ty vole, já jsem debil“ nebo klidně „ty jsi debil“ — můžu buď komentovat nebo „mluvit na sebe“. Ta věta se tam ozve úplně jasně, slovo od slova. Většina čtenářů si takovej příklad okamžitě vybaví.
- Další klasická věta, kterou ve svojí hlavě slyšíme běžně, když se stane něco, čemu se nám nechce věřit: „No to si děláš prdel, ne?“ Je to myšlenka, kterou ve svojí hlavě směřujeme buď někomu, kdo danou věc způsobil nebo oznámil, nebo prostě jen tak všeobecně světu…
- Třetí příklad: Když se někam s někym chystáme a ten někdo zdržuje a my tam netrpělivě postáváme a čekáme, až už se vyhrabe, říkáme si ve svojí hlavě: „Tak už dělej, sakra…“
Vnitřnímu dialogu se taky říká vnitřní monolog, vnitřní řeč, vnitřní hlas atd. Je jedno, jak to nazveme…
Pozn. redakce: A my dodáváme, že jde samozřejmě o dialog, stačí poznat a pochopit… DIALOG S KÝM?
Kde je kámen úrazu?
Výzkumu v týhle oblasti je málo, ale jedním člověkem, kterej se na to zaměřuje, je Dr. Russell T. Hurlburt, kterej rozlišuje v oblasti vnitřních prožitků pět běžnejch fenoménů, který popisuje takhle:
- inner speech
- inner seeing
- feelings / emotions
- sensory awareness / noticing sensory inputs
- unsymbolized thinking
První je VD; druhá je schopnost vizualizace a myšlení „v obrazech“… Třetí jsou pocity nebo emoce…
Čtvrtá kategorie jsou smyslový vjemy, neboli schopnost vnímat „ve svojí hlavě“ nebo myšlenkách chutě, vůně a dotekový vjemy. Když zavřete oči, dokážete si jasně vybavit/představit vůni heřmánku? Chuť čokolády? Pocit, když vaše prsty přejedou po povrchu pilníku? Tohle je zase něco, co nedokáže každej. A stejně jako u vizualizace, u různejch lidí najdeme různý stupně toho, jak dobře si to dokážou představit.
Kde to začne bejt opravdu zajímavý, je kategorie pátá. Budu to překládat jako „myšlenka bez symbolů“ a protože se k tomu budeme vracet, zkrátim to na MBS. Je to myšlenka, která neobsahuje ani slova, ani obrazy, ani žádný jiný případný symboly.
Dr. Hurlburt zdůrazňuje, že taková myšlenka je jasná, specifická a konkrétní. Neni to žádnej vágní pocit nebo hrubá představa. Je to naprosto zřetelná myšlenka se stejným pochopením, jako myšlenka složená ze slov nebo obrazů.
Kuriózní je, že zatímco tenhle typ myšlenky je zřejmě nejvšudypřítomnější, mnozí, včetně psychologů, nevěří, že je takový myšlení vůbec možný… 🙂
Většina lidí používá kombinaci těch pěti způsobů „myšlení“… Je pro nás běžný, že nás nahlodává nějaká myšlenka a „otravuje“ nás v hlavě tak dlouho, že už jí řikáme něco jako „drž už sakra hubu“. Je běžný, že si ve svojí hlavě přehráváme nedávný konverzace, který neproběhly tak, jak jsme chtěli, a donekonečna si představujeme, jak proběhnout mohly, co jsme měli říct a podobně. Je běžný, že nemůžeme usnout, protože se nám v hlavě honí (definitivně verbální) myšlenky, kterejch se nemůžeme zbavit (obvykle související s něčim důležitym, co se ten den stalo, nebo co se má stát zejtra). Je naprosto běžný, že si v hlavě donekonečna rozebíráme, jak asi bude probíhat dnešní událost, která nám dělá starosti — zkouška ve škole, pohovor pro zaměstnání, vyřizování nepříjemnejch věcí na úřadě, předvolání na policii za to, že jsme na fujsbuku napsali pravdu atd.
To všechno je pro nás běžná každodenní záležitost, a představa, že to někdo prostě vůbec nemá, je pro nás zatraceně divná. Ale takoví lidi tu jsou, a zřejmě je jich v populaci mnohem víc než jen pár procent…
Co z toho vyplývá?
Vyplývá z toho, že vnitřní zkušenost a vnímání některejch lidí je hodně odlišný od našeho, což má dalekosáhlý důsledky, který v tuhle chvíli ani nedokážeme všechny domyslet. Ten rozdíl ve vnímání, myšlení, a zpracovávání podnětů ze světa kolem nás je tu tak velkej, že je to jako by určitý lidi patřili k jinýmu živočišnýmu druhu, kterej náhodou vypadá úplně stejně jako my…
Ti z nás, co prozřeli… si musí uvědomit, že možná až polovina populace funguje fundamentálně jinak, než my, „probudit“ se nemůže, určitý věci nikdy nepochopí, protože způsob fungování jejich myslí jim to neumožňuje, a musíme to brát v úvahu, když s nima komunikujeme…
Kdo chce s transformací našeho světa udržet krok, musí se oprostit od všech tradičních předsudků a otevřít svoji mysl možnostem, který by mu ještě před pár lety připadaly absurdní…
Jak to v mozku funguje?
Trváme na tvrzení, že systémová „věda“ nám rozhodně nehodlá pravdu prozradit. Můžeme si tedy vytvořit jen neoficiální hypotézu — která ale má oporu u duchovních autorů. Můžeme říci, že v našem těle, v naší Duši, opravdu existují dvě hlavní centra vědomí (Duch a vědomí těla = ego). A toto musela přiznat i materialistická „věda“. Velmi snadno lze biologicky dokázat mozek v hlavě a dále i tzv. druhý mozek, který nazýváme také vědomí těla. A Duch a vědomí těla jsou právě ti dva, co se v naší hlavě dohadují 😉 Ano, mozek je v podstatě jen něco jako komunikační zařízení nebo konferenční místnost, kde se ti dva setkávají a spolu komunikují. Naše tělo neřídí mozek, ale hlavní slovo má samozřejmě vědomí těla, tedy druhý mozek. To vše bylo dokázáno i materialistickou „vědou“.
Článek o tzv. Božské jiskře ukazuje reálně fungování lidské bytosti, jako duální Duše. Dozvíte se v něm o tom, kde opravdu sídlí naše Podstata, naše hlavní centrum vědomí. (Nápověda: Je to srdce. Zjednodušeně lze napsat, že Božská jiskra, tedy naše Podstata alias Duch, je napojena ze srdce do šišinky v mozku. Vědomí srdce a šišinky jsou téměř identické, nicméně existuje ještě jedna menší část jiskry, napojena ze srdce na solar-plexus, kde se nachází centrum vědomí těla. Díky církvi je nám do hlav tlačena další lež o tom, že Duch by snad měl být identický s Duší… Samozřejmě není! Duše je i podle Bible součtovým vědomím Ducha a těla.)
Lidé by už konečně měli přijmout fakt, že hmota de-facto neexistuje a je v podstatě tvořena energií, jak vysvětluje kvantová fyzika. Ano, vědomí je primární a úvod do problematiky můžete najít tady.
Duchovní ponaučení
Můžete si sami prověřit na uvedených odkazech, že tohle téma má pro lidi, kteří už poznali sebe, opravdu jednoduché vysvětlení. My to říkáme od počátku, uvědomme si, že lidská bytost (tj. Duše) má 2 základní složky: Vědomí těla a vědomí ducha — OBĚ TY SLOŽKY ČASTO VEDOU DIALOG nebo JSOU DOKONCE VE SPORU. To že někdo ten druhý hlas neslyší, může znamenat prostě to, že nejspíše má málo vyvinutou duchovní složku (nebo dokonce odpojenou pomocí vachčín, jak na webu důkladně vysvětlujeme).
Ve skutečnosti právě toto, tato komunikace, je nejdůležitější část našeho duchovního vývoje. My potřebujeme nalézt (uvědomit si) obě složky Duše ve svém (pod)vědomí a ony musí uzavřít přátelství a spolupráci. Je to lehce pochopitelné, když si uvědomíme, že solar-plexus občas nazývaný jako centrum vůle je opravdu tím vědomím, které má největší vliv na tuto realitu! Především se musíme oprostit od negativity vůči sobě-sama a veškeré konfliktní stavy musí zmizet.
Uvědomme si, že se opravdu bavíme s menší polovinou své Duše. Ve skutečnosti potřebujeme z té druhé poloviny udělat spojence a tomu existuje velmi PRAKTICKÁ pomůcka — tzv. láska k sobě-sama. Návod nabízíme!
Ve své podstatě by ty poloviny měly komunikovat co nejčastěji. NENÍ NIC DŮLEŽITĚJŠÍHO. Naopak nejsou důležité různé nuance, které ty citované články rozebírají… POZNEJTE SEBE! Nabízíme k tomu na webu všechny důležité znalosti.
Ano, toto je opravdové sebe-poznání o kterém všichni mluví, ale nikdo vám praktický návod nedává! Tyto dva vnitřní hlasy a vnitřní dialog jsou nejsilnějším důkazem, který vám nikdo nepřekroutí!!
ZDE je k tomu několik základních článků: https://pruvodce-vzestupem-duse.online/manifest-aneb-oc-tu-bezi/
