Myšlenky o sjednocení sebe a jak se k němu dostat. Když po nás někdo chce, abychom něčemu věřili, není to náš přítel. Je třeba vědět. 1

0
hearts-on-wood

Můžeme se považovat za šťastlivce, že zrovna mezi námi žil pan Pavel K., který rozkryl učení našeho bratra Ježíše a přesnými slovy nám pověděl, co máme dělat.

A víte, co je na tom všem úplně nejlepší?

Že to dává smysl.

Během mého hledání se vždy objevilo něco, co tam nesedělo, byly tam cítit střípky pravdy, ale něco bylo špatně.

Tyto střípky pravdy se táhnou jako červená nit skrze náboženství světa, ovšem nefunkční a člověk cítí, že tady něco nehraje. Buď před tím zavře oči, řekne si, ale co, však oni to ví lépe, anebo se nedá a hledá sám.

Vlastně, jakmile po nás někdo chce, abychom něčemu věřili, není to náš přítel a ta víra neslouží nám, ale jemu.  Je třeba znát a vědět, aby nás nikdo nemohl podvádět.

Často jsem se ptala sama sebe, proč jen to ten náš bratr Ježíš neřekl normálně, konkrétně, proč vše halil do abstrakcí a podobenství, vždyť jak tomu má někdo rozumět?

Již při prvním čtení Planety X jsem si uvědomila proč, a nejen to. Uvědomila jsem si, že bych to zřejmě neudělala o mnoho jinak.

Při čtení si musíme uvědomit, že Ježíš došel velkého poznání, mnohem většího, než v jakém se právě nacházela lidská společnost. A to je zásadní. Musel mluvit jazykem, kterému by rozuměli, zároveň ovšem nemohl přijít a suše sdělit, že Bůh, ve kterého věří, prakticky neexistuje, že oni sami jsou pánem svého života a že uvnitř nich žijí dvě identity.

Pravděpodobně by ho ihned upálili nebo ukamenovali.

Proto musel volit slova, kterým budou lidé rozumět a zároveň která nebudou na první pohled ihned popuzovat mocné vládce.

Přesto se tomu nedalo vyhnout, a to i když hovořil v podobenstvích, protože někde byl někdo, kdo samozřejmě chápal, o čem mluví, a nechtěl, aby to pochopili i ostatní, nad kterými by tak ztratili moc.

Pan Pavel K. byl ovšem natolik bystrý a vnímavý, že dokázal vidět za ona podobenství, ale nebyl ani lakomý, a tak si to nechtěl nechat pro sebe. Řekl nám nejen, co znamenají, ale i co máme dělat:

Sjednotit se a hlavně, jak toho dosáhnout!

Pozn. redakce: Vzpomeňte si na verš zakázaného Tomášova evangelia, který občas používáme: #11 Ježíš řekl: …Ve dni, [kdy] jste [byli] jedním, stali jste se dvěma. Jestliže se stanete dvěma, co učiníte? …je tam vidět to, že z Jednoty jsme přišli… a samozřejmě se chceme i vrátit…

Proces sjednocení není otázka pár dní. Vždyť vše, co je dobré, roste dlouho v našem pojetí času. Ani strom nevydá plod přes noc.

Proto je sjednocení proces, kterým žijeme, každý den si připomínáme, že tu nejsme sami, a také — učíme se ovládat naši mysl.

Neznalost sebe a neznalost vlastní mysli je skutečně zásadní věc, která působí ve společnosti spoustu škody, a pokud bychom byli s to něčemu takovému učit děti od malička, v nadcházející generaci by byl dramatický rozdíl směrem k lepšímu.

Je to skutečně těžká práce, sám se sebou, po dekádách let, máte totiž pocit, jako byste bojovali proti přesile, ale to jsou „jen“ matrice a návyky, jež do nás byly vloženy od dětství, úmyslně či neúmyslně, rodiči, společností, námi samými.

Jenže, když poznáme sebe — nebudeme chtít s nikým bojovat…

ragauian to krásně popisuje zde. Je proto třeba každý den vzpomenout si a laskavě jednat doslova sám se sebou. Jistě, všichni máme práci a starosti, ovšem tento život je o nás a to je třeba si uvědomit. Kolotoč, do něhož jsme se narodili a byli zavlečeni, slouží k odvádění naší pozornosti, nedovolme mu to, už ne. A vzpomeneme-li si jednou denně, nevadí! Je to začátek a ten můžeme rozvíjet, na tom můžeme stavět. Každý čas být o trochu lepší. Hlavně neusnout na vavřínech.

Nejdřív si tedy musíme uvědomit, že jsme tu dva.

Ovšem samotné poznání nestačí, důslednou každodenní prací musíme dosáhnout spojení, aby už nebyli dva, ale zase jeden přesně tak jak řekl náš bratr, náš přítel Ježíš:

„Když jste byli jedno, stali jste se dvěma. Když jste však dvěma, co učiníte?“

Nesmíme ovšem zapomenout i na to, jak se ochránit. I to je třeba se učit a zdokonalovat se.

Vždyť kolik lidí je hrubých nebo jejich chování nerozumíme, bereme si to osobně a potom se trápíme.

Jak na to máme sepsáno od PK zde:

Práce na sobě je zkrátka doživotní, nikdy nekončící proces, jenž probíhá každou vteřinu našeho života, a čas od času přijde zkouška.

Nazapomeňte, základ je poznat sebe!


Autor: Rea

0 0 votes
Article Rating
Přihlášení k odběru komentářů
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejlépe hodnocené
0
Oceníme váš názor či připomínku. Komentujte.x